Aktuálně ke dvojí kvalitě

Aktuálně ke dvojí kvalitě
Problematika dvojí kvality potravin právě „hoří“. V současnosti je již jisté, že vznikne nějaká forma unijního řešení. Otázkou však zůstává, jakou konkrétní podobu řešení v průběhu vyjednávání získá...

Vznikne zcela nová legislativa (nařízení nebo směrnice), bude dvojí kvalita zařazena do existující legislativy v podobě směrnice o nekalých obchodních praktikách (2005/29/ES), nebo to nakonec celé skončí u právně nezávazných doporučení a návodů, jak potírat dvojí kvalitu potravin? Takový je de facto totiž současný stav (viz factsheet EU).

Co je dvojí kvalita potravin?

Dvojí kvalita potravin (DKP) je v EU zatím nelegislativně definována jako nabízení a prodej stejných výrobků s odlišným složením v závislosti na členském státě. Za stejný výrobek je považován takový, který je od téhož producenta, má stejný či podobný obal a je prodáván pod stejnou značkou.

Masové koule

Po dlouhé době ignorování tématu DKP jako celoevropského problému, se v roce 2017 začalo konečně něco měnit. Na téma DKP členské státy střední a východní Evropy upozorňovaly na půdě EU již od roku 2011, ale Komise dříve zastávala názor, že současná legislativní opatření jsou dostačující, jelikož EU má pravomoc pouze dohlížet na bezpečnost potravin prodávaných
na vnitřním trhu EU a nic víc. Důležité je si totiž uvědomit, že na výrobcích, u kterých byla prokázána DKP, je složení potraviny uvedeno správně a za problematický je považován vizuálně stejný či velmi podobný obal, případně značka. Právě podobný obal může vést ke klamání spotřebitele, a to už do kompetence EU spadá. DKP se tak nachází na hranici působnosti EU, ale z historické zkušenosti budování jednotného trhu vyplývá, že s jejím rozšiřováním EU problémy spíše nemívá. Vše je to tak otázkou ochoty členských států přistoupit na případné řešení DKP, protože se to ve většině případů bude týkat právě jejich velkovýrobců potravin, kteří je dodávají na trh EU.

Je „dvojí kvalita“ dobré pojmenování?

Než budeme pokračovat konkrétními návrhy řešení DKP, pozastavíme se ještě u pojmenování problému, kterým je „dvojí kvalita potravin“. Samotný název totiž implicitně předpokládá, že jedni spotřebitelé nakupují potraviny horší kvality než ostatní. Přitom pojem kvalita v tomto kontextu není jasně definován. Jan Pivoňka z Vysoké školy chemicko–technologické v Praze pro Českou televizi uvedl následující:

 „Hodnocení kvality v sobě nese řadu aspektů, které v některých případech jsou proti sobě. Na něčem přidáte a logicky se jinde ubírá. Hledání balance závisí zejména na samotných spotřebitelích, co chtějí, ale i firmy za to nesou zodpovědnost.“

 „Můžete si vybrat – bude lepší výživová hodnota, budou lepší senzorické vlastnosti, nebo tam   bude větší podíl nějaké složky? Skloubit všechno dohromady je často obtížné. Jde o to, na kterou misku vah přidáte víc argumentů.“ (18. 7. 2017)

Výrobci potravin často také argumentují rozdílnými preferencemi spotřebitelů z různých zemí. Ačkoli se to může zdát jako čistě účelový argument, něco pravdy na něm bude. U senzorických testů u českých spotřebitelů např. vyhrála šunka horší „kvality“, přičemž u rakouské šunky Češi uváděli, že je příliš dokonalá na to, aby měla vyšší procento masa než šunka prodávaná v ČR.

Spotřebitel druhé kategorie

Dlouhodobé omílání jednoho tématu dokola za účelem vzbuzení pozornosti u EU přirozeně vede i k zvýšení popularity problematiky v domácím prostředí. Spotřebitelé v ČR se orientují většinou dle ceny, tudíž kupují levnější – často méně kvalitní výrobky velkoobchodních značek (např. Clever). Právě tyto značky bývají často testovány na dvojí kvalitu, protože se prodávají ve více zemích EU. Pro českého spotřebitele je poté nemilé zjištění, že jednak výrobek např. v Německu stojí méně peněz a jednak je více kvalitní (např. obsahuje větší podíl masa apod.). Dle průzkumu agentury STEM MARK z března 2017 se 73 % dotázaných domnívá, že jako spotřebitelé nejsme dostatečně chráněni a máme horší postavení než občané jiných zemí. Hlavním důvodem pro to je horší kvalita výrobků vůči např. německému nebo rakouskému trhu. Považujeme se tedy za spotřebitele druhé kategorie.

Toto už je rozhodně problém, nad kterým by měla Komise zpozornět, protože indikuje jakési rozdělení občanů EU na různě důležité, přičemž jednotný trh má být stavěn na úplně opačném ideálu. Možná právě proto se ve svém Projevu o stavu Unie 13. 9. 2017 o potřebě řešení DKP zmínil i předseda Komise Jean-Claude Juncker:

„Není pro mě přijatelné, aby občanům v některých částech Evropy byly pod stejnou značkou a ve stejném balení prodávány potraviny nižší kvality než občanům v jiných zemích. Musíme nyní vnitrostátním orgánům poskytnout prostředky, které jim umožní veškeré nezákonné praktiky vymýtit, ať už se vyskytnou kdekoli.“

Jean-Claude Juncker

Řešení na dohled?

Dosavadní největší úspěch při vyjednávání o DKP je vůbec skutečnost, že jej Komise vzala v potaz jako existující problém, který lze řešit pouze na úrovni EU. Případné řešení, kdy by všichni spotřebitelé měli mít zajištěnou stejnou kvalitu, by nemělo ve výsledku znamenat vytvoření plošných standardů a norem na výrobky, tak jak to známe např. u mléka či másla. Opatření by dle EU mělo zajistit pouze to, aby všichni zákazníci měli přístup k rovnocenné kvalitě potravin.

Existují v podstatě dva typy řešení, první by bylo zaměřeno na úpravu obalů tak, aby bylo vizuálně zdůrazněno, že se jedná o výrobek určený pro „specifický“ trh a spotřebitel by byl kromě popisu složení více upozorněn na to, že složení a potažmo kvalita podobných výrobků se může v jiných státech lišit. V praxi by to mohlo vypadat např. tak, že na obalu by byl doplněn nápis „Czech edition“ nebo „Vyrobeno pro ČR“ a podobně.

Potravinovým výrobkům, které budou splňovat určité standardy kvality, by mohla být na obal přidávána obdoba značky kvality udělovaná např. Potravinářskou komorou ČR. Toto řešení by tak doplnilo existující škálu různých značení a těžko říci, zda by to k orientaci spotřebitele na trhu přispělo, či by to byla pouze další nálepka na výrobku, která zákazníkovi v podstatě nic moc neříká.

Druhým typem řešení jsou normativní opatření vztahující se přímo ke složení jednotlivých typů potravin. Mohlo by se jednat o nastavení hraničních množství pro hlavní či všechny složky potravin tak, aby výsledné produkty byly kvalitativně srovnatelné napříč členskými státy EU.

Možné je také udělování sankcí pro výrobce z titulu nekalých obchodních praktik, jak navrhla komisařka Jourová v lednu 2018. Ta přitom ještě v říjnu 2017 byla pro to, aby členské státy vyřešily problém samy prostřednictvím domácích opatření, která nebudou v rozporu s pravidly jednotného trhu. Zdá se však, že členské státy se ukázaly jako nepříliš ochotné situaci řešit a de facto tak problém poslaly na úroveň EU.

Co vy a DKP? Myslíte si, že je třeba problém řešit legislativní regulací? Kde zde stojí spotřebitel a jeho schopnost rozhodovat se tom, co nakoupí? Informace o složení výrobku přece k dispozici na obalu má (ze zákona tam být musí) a bezpečnost potravin již na úrovni EU kontrolována a vynucována je. Jedná se o přiměřené opatření klást na firmy další nároky ve chvíli, kdy spotřebitel má všechny důležité informace o výrobku již nyní dostupné?

Víte, co jíte?

Průzkum MZe ke dvojí kvalitě potravin